Grafický design

Jednou jsem takhle byla v obchodě, běžný provoz, asi dvacet lidí kolem. Jeden pán, ze všech lidí kolem, došel přímo za mnou, chytl mě za ramena a spustil: „Rusi na nás útočí! Jdi domů za svou matkou a jděte se schovat!“

Jsem skautská vedoucí. Jeden březnový večer, po městské hře v Kuřimi, jsme na tamním nádraží luštili šifry při čekání na autobus. Nádherná atmosféra, blikající světla pouliční lampy, nejkvalitnější česká muzika z repráčku náhodné skupinky s všudypřítomným smradem. To zná každý, kdo tam někdy byl. V tom se ze tmy vynoří podivně působící chlapík, chvíli se na nás dívá, než konečně promluví: „Já vás naprosto chápu. Já vás naprosto chápu, já po tom tornádu taky pomáhal se sirotky.“  • • •  Vysvětlovat mu, že nejsme zážitková akce pro sirotky bylo marné, setkali jsme se jen s více „chápáním“. Po pár minutách zavládlo ticho přerušené jen finálním: „A cígo nemáte?“

Když jsem byla v prváku, šla jsem jednou domů pěšky. Všimla jsem si, že mě pronásleduje chlap, na tom nejmenším kole, co jsem kdy viděla. „Čau kotě. Kam jdeš?“ • • • „Domů.“ • • • „Domů? A nechceš radši na pivo?“ • • • „Pane, mně je patnáct.“ • • • „Patnáct? To nevadí.“ Když už se koukám po nějaké sámošce, kde se schovat, tak to naštěstí vzdal a zase odjel.

Seděla jsem takhle jednou v šalině, sluchátka v uších, nalepená k oknu. V tom ale cítím jakýsi nátlak z uličky. Netrvalo dlouho zjistit, že na tu jednu normální sedačku pro jednoho, si ke mě přisednul nějaký muž. K mému překvapení jsem nebyla schopna slova ani útěku a tak jsme takhle jeli ještě další tři zastávky.

V jeden podvečer jsem šla domů, sluchátka v uších, když v tom proti mě jde muž a něco říká. Vytáhnu si tedy sluchátka a pán jede: „NAHŘBITOVĚZASTOTŘICETUMĚZASTOVKUNAHŘBITOVĚZASTOTŘICETUMĚZASTOVKUNAHŘBITOVĚZASTOTŘICETUMĚZASTOVKUNAHŘBITOVĚZASTOTŘICETUMĚZ“ • • • „Co?“ • • • „NA HŘBITOVĚ ZA STO TŘICET U MĚ ZA STOVKU“ Tak se kouknu, co se mi to snaží prodat. Jde o exkluzivní nabídku, „jehličí spoutané pentlí“. • • • „Ne, děkuji.“ „ZAPADESÁTZAPADESÁTZAPADESÁTZAPADE“ Celkem lituji, že jsem si to jehličí nekoupila, bylo by to vtipné vlastnit.

Pro tento příběh je důležité, že mám chlupaté nohy. Byla jsem v obchodě, natahovala se pro něco do regálu, než jsem ucítila mučivě dlouhé pohlazení cizí ruky na mém lýtku. Otočila jsem se a uviděla staříka, který si u mě dřepnul, aby se lépe na mé neholené holeně podíval. „To je takové, ‚neobvyklé‘, že?“ S odstupem času si říkám, co si asi myslel, že mu na to odpovím.